Vztah školní docházky a míry rehospitalizací u preadolescentních pacientů se suicidálním chováním – první zkušenosti

Abstrakt

Cíl: Cílem exploratorní studie bylo upozornit na klinicky významnou, avšak málo studovanou roli školní docházky u preadolescentních pacientů se suicidálním chováním. Poskytujeme krátkou iniciální literární rešerši a sdílíme prvotní verzi originálního dotazníku, který má za cíl mapovat problematiku rehospitalizací a školní docházky u pacientů hospitalizovaných pro suicidální chování. Pomocí tohoto dotazníku jsem se pokusili zmapovat, zda pacienti z našeho souboru zvládají jeden rok po dimisi školní docházku, zdali se zvládání školní docházky pozitivně promítá na míře rehospitalizací a zdali je s nižší mírou rehospitalizací a zachovanou školní docházkou nějak asociována péče ambulantního sektoru. Materiál a metody: Zkoumána byla skupina pacientů ve věku 10–14 let, u nichž bylo v roce 2022 důvodem k hospitalizaci na dětském psychiatrickém oddělení suicidální chování (od suicidálních ideací až po stav po suicidálním pokusu). Do souboru bylo zahrnuto celkem 53 pacientů, z toho 9 chlapců a 44 dívek, celkový věkový průměr souboru byl 12,77 ± 1,25 roku. Hlavním zdrojem dat byl dotazník pro zákonné zástupce, vytvořený originálně pro tuto studii, odebíraný cestou telefonického interview. Mezi klíčové dotazované položky patřily počty rehospitalizací, zvládání školní docházky a čerpaná ambulantní péče ve sledovaném období. Sběr dotazníku probíhal v průběhu roku 2024. Při statistické analýze kategorických proměnných byl použit Fisherův exaktní test, pro analýzu četnosti kontrol u ambulantního pedopsychiatra Mann-Whitneyho U-test. Výsledky: Z 53 pacientů zvládalo dle jejich zákonných zástupců 34 (64,2 %) školní docházku rok po dimisi a 33 (62,3 %) pacientů nepotřebovalo během sledovaného období rehospitalizaci. Pacienti, kteří zvládali školní docházku, měli 7,6× nižší míru rehospitalizace (p = 0,001). Pacienti nezvládající školní docházku 4,2× častěji podstupovali rodinnou terapii (p = 0,020) a pacienti rehospitalizovaní pro jiné psychické obtíže než suicidální chování navštěvovali rodinnou terapii častěji než pacienti rehospitalizovaní pro suicidální ideace nebo suicidální pokus a než pacienti, kteří rehospitalizováni vůbec nebyli (p = 0,003). Vyšší věk pacienta (13–14 let oproti 10–12 let) byl asociován s 4,6× vyšší s mírou rehospitalizace (p = 0,036). Zároveň měli pacienti ve věku 13–14 let 4,2× nižší šanci zvládat školní docházku, i když zde výsledek nedosáhl hranice signifikance (p = 0,068). Žádná další z modalit ambulantní péče nebyla asociována se zvládáním školní docházky ani s nižší mírou rehospitalizací. Závěr: Pacienti, u kterých byla zákonnými zástupci reportována pravidelná školní docházka, měli během sledovaného období signifikantně nižší míru rehospitalizace. Naše závěry ohledně lůžkové péče zapadají do kontextu publikací, které popisují protektivní roli školní docházky vůči preadolescentní suicidalitě. Design této exploratorní studie neumožňuje určit kauzalitu, a tedy potvrdit školní docházku jako protektivní faktor, ale ukazuje, že je asociována s nižším počtem rehospitalizací a rodinnou terapií. Vyzýváme ke spolupráci na dalším vývoji metodiky a výzkumu této problematiky.