Konceptualizace, diagnostika a diferenciální diagnostika poruchy hraní digitálních her

Abstrakt

Narůstá obliba hraní digitálních her a v souvislosti s tím dochází i k rozšiřování fenoménu problémového hraní. Na zvýšený výskyt problémového hraní reagovala Světová zdravotnická organizace a v roce 2019 do 11. revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-11) pod kódem 6C51 zařadila poruchu hraní digitálních her (gaming disorder – GD). Na významu tudíž nabývá přesná diagnostika těchto kritérií a současně jejich odlišení od rizikového hraní digitálních her (kód QE22). Text se proto mimo vymezení diagnostických kritérií zaměřuje také na bližší popis klinických projevů poruchy hraní digitálních her, které aktuálně nejsou uvedené v české webové verzi MKN-11, ale současně jsou důležité pro přesnou a spolehlivou diagnostiku. Součástí článku je také komparace s konceptualizací poruchy hraní internetových her (internet gaming disorder – IGD) dle 5. revize Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM-5). Navrhovaná diagnóza IGD v DSM-5 vyžaduje, aby se v průběhu jednoho roku objevilo alespoň pět nebo více z devíti možných kritérií. Diagnóza GD podle MKN-11 vyžaduje pociťování všech třech definovaných diagnostických kritérií obvykle po dobu 12 měsíců, ale s možností zkrácení této doby. Obě diagnostická hlediska se shodují v tom, že diagnóza je oprávněná pouze v případě, že je vzorec herního chování spojen s funkčním poškozením v důležitých životních oblastech. Někteří odborníci poukazují na to, že diagnostická kritéria vycházející z DSM-5 mohou patologizovat běžné herní chování. Upozorňují, že některé symptomy (např. hraní jako únik, změna tolerance, klamání ostatních osob) nejsou dostatečně specifické a mohou vést k diagnostice falešně pozitivních případů. Přístup MKN-11 je považován za konzervativnější, neboť vyžaduje pro diagnózu jasné funkční poškození způsobené hraním, čímž se zpřesňují předchozí přístupy k identifikaci závislostního hraní. Epidemiologické průzkumy naznačují, že porucha hraní digitálních her postihuje malou, ale nezanedbatelnou část hráčů. Srovnání diagnostických rámců ukazuje, že kritéria DSM-5 vedou k vyšším prevalenčním odhadům než přísnější kritéria MKN-11; tentýž jedinec tedy může být podle širších kritérií DSM-5 klasifikován jako nemocný, ale podle užšího pojetí dle MKN-11 nikoli. Tyto rozdíly mají dopad na klinickou praxi – širší definice poruchy mohou vést k nadměrné diagnostice hraničních případů, zatímco užší pojetí může některé zasažené jedince ponechat bez diagnózy. K přesné diagnostice této poruchy je potřeba důsledně uplatňovat platná diagnostická kritéria a ověřit splnění všech podmínek, vč. funkčního poškození a dostatečné doby trvání příznaků. Zároveň je nutné odlišit závislostní hraní od pouhé vysoké míry angažovanosti, aby se předešlo nadměrné patologizaci běžného chování. Důležitý je pečlivý klinický přístup zohledňující individuální kontext a komorbidity, který minimalizuje riziko mylné diagnózy a zajišťuje zaměření intervence na skutečně zasažené jedince. Kromě objasnění konkrétních diagnostických kritérií je cílem tohoto textu poskytnout ucelený přehled úvah o diferenciální diagnostice a kritické zhodnocení diagnostických přístupů k poruchám souvisejícím s hraním digitálních her podle MKN-11 a DSM-5. Přesnost diagnostických hranic je zásadní jak pro výzkum, tak pro klinickou praxi, neboť pomáhá zabránit nadměrné patologizaci normálního hráčského chování a zároveň zajišťuje, aby ti jedinci, kteří skutečně potřebují pomoc, byli spolehlivě identifikováni.