Sebevražednost – epidemiologie, rizikové faktory a diagnostika v různých klinických prostředích (část 1)

Abstrakt

Sebevražednost představuje závažný problém veřejného zdraví s více než 700 000 úmrtími ročně celosvětově. Tento přehledový článek shrnuje aktuální poznatky o epidemiologii, rizikových faktorech a diagnostických přístupech v oblasti sebevražednosti s důrazem na praktické uplatnění v různých klinických prostředích. Nejsilnějším prediktorem sebevraždy zůstává předchozí pokus o sebevraždu (OR ≈ 16,33), přičemž přítomnost jakékoli psychiatrické diagnózy je spojena s OR ≈ 11,68. Prediktivní přesnost klinického úsudku i psychometrických nástrojů zůstává statisticky limitovaná a za 50 let výzkumu se statisticky nezlepšila, což podtrhuje potřebu opakovaného hodnocení rizika v čase. Biologické faktory zahrnují genetickou složku (heritabilita 17–55 %), dysregulaci hypotalamo-hypofyzárně-adrenální osy (HPA), serotoninergního systému a neuroimunitní dysregulaci s elevací prozánětlivých cytokinů (IL-6, TNF-α, CRP). Volba screeningového nástroje se liší podle klinického prostředí: v primární péči jsou doporučeny dotazník Patient Health Questionnaire-9 (PHQ-9), nástroj Ask Suicide-Screening Questions (ASQ) nebo dvě screeningové otázky dle National Institute for Health and Care Excellence (NICE), v psychiatrickém prostředí je standardem Columbia Suicide Severity Rating Scale (C-SSRS), v somatickém prostředí pak ASQ validovaný pro nepsychiatrický personál. Systematické psychiatrické zhodnocení před propuštěním každého pacienta po pokusu o sebevraždu zůstává v klinické praxi nedostatečně implementováno.