Riziko suicidia u pacientů s psychotickou poruchou je menší, než udává většina učebnic – druhá část: metodologické limitace studií sebevražednosti

Abstrakt

Úvod: V české odborné literatuře se často udává nadhodnocené riziko sebevražednosti u pacientů s psychotickou poruchou. V předchozím textu jsme ukázali, že výsledky studií sebevražednosti se značně liší a ukazují celoživotní riziko sebevraždy v intervalu od 0,9 % do 8,4 %. V druhé části se zabýváme důvody rozdílných hodnot. Metodika: Studie jsme rozdělili na prospektivní a retrospektivní. U každé skupiny zvlášť diskutujeme systematická zkreslení. Dále popisujeme rizikové faktory, které jsou rovněž v různých kulturách vyjádřeny variabilně. Výsledky: Základním problémem prospektivních studií sebevražednosti jsou výběrová zkreslení, která omezují jejich externí validitu. U retrospektivních studií je problémem misklasifikace. Frekvence i intenzita rizikových faktorů suicidality se v různých kulturách liší. To omezuje mezinárodní a mezikulturní přenositelnost údajů o sebevražednosti. Reprezentativní studie sebevražednosti u českých pacientů s psychózou dosud chybí. Závěr: Údaje o sebevražednosti jsou ovlivněny chybami a zkresleními, které komplikují jejich externí i interní validitu. To je třeba zohlednit při přejímání zahraničních dat a zdůrazňuje to nutnost publikace dat vlastních. K redukci suicidality je nutné porozumět jejím motivům. Kromě medicínských faktorů hrají roli faktory sociální, ekonomické, politické a psychologické. Psychiatrie však otevírá dveře k jejich medicinalizaci, což vede k tomu, že pozornost je věnována především psychiatrickým řešením. Tím se ale význam výše zmíněných faktorů bagatelizuje. Proto je nutné suicidalitu částečně zbavit nálepky „choroby“, jak ji nazýval Masaryk, a zaměřit se také na studium motivů sociokulturních a ekonomických. Jejich bližšímu porozumění můžeme dosáhnout např. pomocí autopsií, které v české odborné literatuře chybí. Právě takové kazuistiky by mohly být obsahem budoucích atestačních prací.